prožívání neděle

6613
Obrázek pro děti:

Obrázek32

Kázání otce Pavla Obra ke Květné neděli

 

 Alternativou k prožití nedělních bohoslužeb v kostele je tzv. rodinná liturgie. Její průběh ve dvou verzích (varianta pro dospělé a pro děti) pro vás připravili na webu pastorace.cz zde jsou odkazy:
Slavení Květné neděle- text přeložení z italského originálu o. Františkem Staňkem
https://www.pastorace.cz/clanky/manual-pro-domaci-nedelni-bohosluzbu
 Biblické texty neděle najdete zde:
https://www.vira.cz/nedelni-liturgie
http://m.liturgie.cz/lekcionar/
Inspiraci pro práci s dětmi najdete zde. Jen je třeba v levé nabídce zvolit postní dobu cyklu A a následně příslušnou neděli
http://www.kanan.cz
9422b
Zde najdete kázání na neděli, tak jak by byla proneseno v Odrách 5. neděli postní
Pro děti: Vzkříšení lazara – kapesník
Dnes tady mám věc, kterou máme skoro vždycky u sebe. Je to kapesník. Kapesníky máme buď takové plátěné, ale také mohou být papírové. Nosíme je v kapse, proto se asi jmenují kapesníky. Kdy se z kapsy vytahují? Když se mám chce smrkat, nebo kýchat. Ale také ještě jindy. Je to tehdy, když někdo pláče a je třeba mu utírat slzy.
Jaký se nosil kapesník v době Pána Ježíše, nevíme, ale víme, že ho v tom dnešním příběhu Ježíš potřeboval. Plakal totiž spolu s ostatními u hrobu svého přítele Lazara. Jestli měli všichni kapesník společný a půjčovali si ho, nebo měl každý vlastní, to zase nikdo neví. Trvalo to ale jen chvíli. Ježíš obrátil své zaslzené oči vzhůru ke svému Otci, něco mu pověděl, pak si slzy utřel, kapesník odložil a zavolal směrem k tomu hrobu: „Lazare, pojď ven!“ A Lazar vyšel, možná trochu omámený, ale živý.
Toto je, velmi krásný příběh, protože nám vypráví něco o tom, že Ježíš má moc i nad smrtí. A smrti se my všichni bojíme. Znamená to, že si jí mát už nemusíme, že nezůstaneme v hrobě navždycky, ale čeká nás život u Boha. Ten kapesník je znamením toho, že nám Ježíš jednou osuší každou naší slzu. Skončí každý pláč a každý nářek a začne království velké radosti. A to proto, že jsme všichni jako Lazar Ježíšovy přátelé.

úkoly:

Zavolejte někomu, kdo by mohl být smutný.

Z papírových kapesníků si vytvořte na stole scénu vzkříšení Lazara. Minimálně tam bude Ježíš Lazar, Marie a Marta. Mohou tam být ale i učedníci. Můžete si vše zahrát jako divadlo.

verze pro děti v pdf

Lazarkaps

obrazek5.post

pro dospělé od otce Petra Kuníka
Lidem je typické, že ke všemu zajímají nějaký postoj. Televize, rádio a internet jsou plné různých názorů. Lidé komentují a vyjadřují se k tomu, co se děje. Není snadné se v této spleti slov vůbec vyznat. My jako lidé věřící v Boha, máme ovšem jedinečnou výhodu. Máme slovo, které neříká člověk, ale Bůh. Nemělo by smysl, aby nám ho On dával, pokud nedokáže hovořit i do aktuální situace, ve které člověk žije. A tak minimálně každou neděli jsme zváni k tomu, abychom šli k prameni, odkryli pěnu tisíce lidských slov, která nás zahlcují a nalezli hladinu čisté vody. Slovo, které má moc dávat skutečný život.
Dnešní evangelní vyprávění začíná sv. Jan vzkazem obou Lazarových sester Ježíšovi. „Ten, kterého máš rád, je nemocen.“ I když čtenář vytuší, že se naléhavě prosí, aby přišel, Ježíš čeká dva dny. Měl své důvody. Kromě toho, že měl v záměru vykonat větší zázrak, než bylo uzdravení slepého, dělá tím ještě něco mnohem důležitějšího. On titíž dává lidské nemoci, ale také lidské smrti DŮVOD. Proč se mi to děje, co jsem komu udělal? Ptají se lidé. A Ježíš si dovolí říci, že tím důvodem je oslavení Boha. Tak a co to znamená. Nikdo by si asi netroufnul u lůžka umírající něco takového prohlásit. Kristus ano.
Doslova celý svět prožívá v těchto týdnech paniku a ve velkých nemocnicích v Itálii, ve Španělsku a nově teď v New Yorku si lidé šahají až na dno svých sil. Právě v oné naposled zmiňované metropoli zůstávají ve službě i zdravotní sestry, u kterých se prokázala nákaza, jen proto, že zatím nemá příznaky. Něco těžko představitelné. Kdo by si dovolil tam nakráčet a říct to, co vyslovil Ježíš. To vše je k Boží oslavě.
Přesto toto Ježíšovo slovo zůstává platné, nikdo ho nemůže zpochybnit. Může se nám pouze poodkrýt skrze víru, která umí pohlédnout mnohem, mnohem dál. Dokonce dál, než jen ocenění té obdivuhodné vlny solidarity a hrdinství těch obyčejných, o kterých včera hovořil i Svatý otec. Jestliže Kristus prohlásí, že to, co se s Lazarem děje je k oslavě Boha, říká tím, že Boží slávou a tedy i slávou člověka samotného, není jen jeho narození a život, ale může jí být také jeho nemoc a smrt. Ono slovíčko může je velmi důležité, protože tento smysl oslavení Kristus spojuje se svou osobou. „Já jsem vzkříšení a život!“ Odpoví Martě. Říká ji přímo, že díky něho už nic v lidském životě nemůže být vyňato z Boží lásky. Ať už se to jeví sebe vzdáleněji Boží dobrotě. Což jistě nemoc a umírání je. Ježíš přišel, aby byl přítomen v lidské bolesti.
Rád bych se ještě na chvíli vrátil k onomu rozhovoru Ježíše s Martou. Podle židovského pojetí duše zemřelého, ještě 3 dny hledala své tělo. Čtvrtým dnem nastával rozklad, který ukončil každou naději. Proto se Marta už upíná k nauce a o vzkříšení mrtvých v poslední den. Toto je pro zajímavost článek víry, který dodnes spojuje židy a křesťany. Ale z úst Marty je to jen ukázka znalosti katechismu. Kristus rozlišuje, jestli člověk prožívá svůj vztah k jeho Otci jako náboženství, nebo jako živou víru. Náboženství je soubor pouček, které jsme přijali a úkonů, které děláme. Přišla doba, která nám ale nelítostně ony úkony vzala. Na otázku co to pro věřící v této době znamená, odpovídá velmi dobře P. Marek Vácha. Stojí za to, si to poslechnout. „Vracíme se do katakomb, k vědomí, že k víře nepotřebujeme nutně kostely, červené birety, krajky ani mnohohlasé sbory. Když zatřepete náboženským životem, tak tohle všechno odpadne na zem a zůstane jen nahá, syrová víra. V duchovním životě je nejhorší stereotyp a velmi snadno se dostanete do iluze, že plnění náboženských povinností vám zajistí nebe. Nezajistí. A teď se všichni ptáme: Co tedy tvoří můj vztah k Bohu? Proč se modlím a co se mnou modlitba dělá a co já dělám s ní? Kým je pro mě Bůh? Ano, je to krize se všemi hroznými stránkami, ale řekl bych, že pro křesťany se nemohlo stát nic lepšího.
„Když zatřepete náboženským životem…“ Dá se říci, že Ježíš přišel také proto, aby zatřásl náboženským systémem židů a ukázal, na čem zaleží. I Ježíšova prodleva a neuzdravení Lazara zatřásla duchovním životem Marie a Marty a vmžiku je zbavila iluze, že Ježíš je tady, aby je zbavoval problémů. Ale jen díky tomu mohli od něj nejen slyšet, ale také prožít jeho nádherná slova: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít navěky.“ Tedy oni jednou provždy porozuměli kým pro ně Ježíš je.
Kéž i pro nás toto doba a blížící se Velikonoce, které bude prožívat zcela jinak než ty předchozí, znamenají, že se zbystří naše pozornost vůči Kristu. Že mu budeme velmi naléhavě jako obě Lazarovy sestry hledět do očí. Proč jsi tu nebyl, proč jsi nám to udělal, proč jsi to nezastavil u našich hranic? A Pán nám vrátí naši otřesenou víru, očištěnou, zdokonalenou a prostoupenou důvěrou, tak, jako oběma sestrám vrátil jejich bratra.

Verze pro dospělé v pdf

***

9422a

08-03-2020putovanikekrizum 12 of 14

Evangelium 4. neděl postní v hereckém podání

Zde najdete kázání na neděli, tak jak by byla proneseno v Odrách 4. neděli postní

Pro děti: slepec – Braillovo písmo
Dnes nám bude stačit to, mají vaše rodiče v peněžence, nebo i vy ve své tajné skrýši. Jsou to bankovky. Když se na některou z nich podíváte, hned víte, kolik je to peněz a co si za to můžete koupit. Už mnohokrát jste asi takový kousek papíru měli v ruce, přitom jste si možná ani nevšimli jedné věci. Totiž že číslo, označující hodnotu nepatrně vystupuje, takže kdo má jemné prsty, může ho nahmatat. Proč je ta bankovka tak udělaná? Je to proto, aby mohl poznat cenu bankovky i ten, kdo nevidí, kdo je slepý. Mezi námi jsou lidé, pro které tento svět se skládá pouze ze zvuků, z vůní a z hmatu. Protože lidé nevidomí nemohou použít své oči, o to více požívají své uši, nos a prsty.
Je to asi 150 let co jeden muž jménem Louis Braill, který sám neviděl, přemýšlel nad tím, jak by slepí lidé mohli číst třeba knížky i když je nevidí. Napadlo ho, že můžou číst rukama. Tak vznikla zvláštní abeceda, která se skládá z bodů, které vystupují nepatně napovrch. Vypadá to asi takto, je to 6 puntíků, které se různě střídají a tak vytvářejí celou abecedu.
Můžu vám říci, že kdybyste chtěli takové puntíky nahmatat a rozumět jim, moc by vám to nešlo, protože v rukou je třeba mít veliký cit a právě to slepí mají. Stejně jako i ten slepec, kterého Ježíš uzdravil. Protože věděl jak je pro něj dotyk důležitý, udělal nejdříve bláto, kterým mu pomazal oči. Pak poslechl Ježíše a šel se umýt k rybníku Siloe. Cestu asi velmi dobře znal a už mnohokrát cítil, jak chladná je ta voda v rybníce. Asi netušil, že za okamžik jí také na vlastní oči poprvé uvidí. Už neznal svět jenom z hlasů, vůní a hmatu, ale mohl se radovat ze slunce, pohledu na stromy a na lidi kolem sebe.
Jeden Ježíšův dotyk stačil. I nás se Ježíš dotýká, a to třeba svým slovem, které jsme právě slyšeli. Bůh se vás dotýká také třeba tím, když vás vaše rodiče pohladí nebo jen tak přitulí. Každý takový dotyk Pána Ježíše je pro nás lepší než každý lék, protože Ježíš je ten nejlepší lékař našich duší.
Úkol pro děti:
Prvokomunikanti si mohou v pracovních listech najít povídání o zázraku uzdravení slepého a znovu si přečíst o tom, co můžeme vidět očima a kdy jsme jako slepí.
 Můžeme si zahrát slovní kopanou na to, co můžeme vidět. Nebo si zkusit hru na slepce: opatrně hledat po domě se šátkem na očích hmatem někoho z rodičů, nebo sourozenců (Ježíše). Ježíš před ním neutíká. Když ho slepý najde (nahmatá), poslechne si od něj větu: „Jdi se umýt k rybníku Siloe.“ Pak musí Slepý najít koupelnu (může ho tam dovést žbluňkání vody nebo puštěná sprcha) a až tam si může šátek sundat a umýt si oči. Pak je otevře. Do hry můžete zapojit i rodiče. (pozor na nebezpečné věci na cestě)

verze pro děti v pdf

obrazek4.post

 pro dospělé od otce Pavla Obra
Milovaní bratři a sestry, drahé děti. Dnešní evangelium bylo velice dlouhé, ovšem poukazovalo na to, jak viděl Ježíš, jak se dívali farizeové a jak se díval slepec. (odkaz).
            Každý z nás můžeme být slepí v různých situacích. Například když vidíme, že někdo potřebuje pomoct a my děláme, jako že ne. (sobectví) Nebo vidíme své chyby, ale nic s nimi nechceme se z nich poučit, i když víme, že to druhým vadí a nám ubližují. (lenost) Anebo druhé poučujeme o tom, jak by měli jednat, ale sami tak nejednáme – tedy povyšujeme se nad druhé.
To byli tři příklady, jak bychom se neměli chovat, zvláště v této době. Ježíš totiž vidí do srdce každého z nás a tak nás uvádí do pravdy. To nás může někdy bolet, ale i přesto nám tato pravda dává naději a otevírá nám oči pro to, abychom viděli to podstatné. A totéž učinil Ježíš skrze slepého člověka vůči farizeům. Chtěl, aby se zaměřili na to důležité – viděli srdcem a ne zákonem. Dal jim prostor k tomu, zdali tomu čemu věří, nedávají špatný výklad.
Ano je důležité ctít sobotu, a uzdravení slepého bylo v té době považováno za práci, ale tento druh práce měl vést druhé i farizeje oslavě Boha za to že koná tak veliké činy. Víme však, že farizeové odepsali Ježíše na základě domnělého porušování zákona, tedy byli duchovně slepí. Jakoby nikdy nezakusili Boha jako Otce, který dává zcela vše lidem, nám. A to je možná kořen celé duchovní slepoty. Ne, že by nepoznali lásku Boží, ale oni ji nechtěli poznat, protože by museli změnit své smýšlení a postoje, charakter, styl života.
Naopak postoj slepce je očekávání Boží lásky k němu samému. Ve víře přijímá Ježíše a dovoluje milosti, aby se ho dotkla. Tím se stává slepec vidoucím, a také jedním ze svědků Boží lásky k němu a tedy apoštolem. Svědčí o Kristu i přes odmítnutí ze strany představitelů zákona na základě fyzického vidění. Poté však nastává odejmutí závoje a nastává druhé prozření skrze otázku „Věříš v Syna Člověka? On odpověděl „A kdo je to Pane, abych v něho uvěřil?“ Viděls ho, je to ten kdo s tebou mluví. On odpověděl: Věřím, Pane!“ Toto jeho vyznání zve i nás, abychom se odvážili více důvěřovat Ježíši. Pozvěme i my Ježíše do svých životů, strachů, nejistot a nebuďme slepí k potřebám druhých. Ten totiž kdo svou naději vloží do Hospodina, nikdy nebude zklamán. Tomu se říká pokora, které se učme, skrze Krista našeho Pána Amen.
 9422a
Zde najdete kázání na neděli, tak jak by byla proneseno v Odrách 3. neděli postní:

pro děti

Pokud se doma dobře rozhlédnete, jistě najdete nějaký ten květináč se zelenou rostlinou. Blízko nich často stojí konvička na vodu. Každá rostlina potřebuje vodu a my ji musíme zalévat, aby neuschla. I rostliny mívají žízeň podobně jako my lidé. Když je zalijeme, žízeň se utiší.
S námi lidmi je to ale trochu jiné. Nestačí nám jen pít vodu, minerálku nebo kofolu. Máme totiž ještě i jinou žízeň, než je ta, jakou mají i květiny. Je to žízeň po krásném životě u Boha. Je to žízeň po štěstí, které po chvilce nezmizí. Vzpomínáte si na nějaké štěstí, které rychle zmizí? Třeba když děti dolížou zmrzlinu, nebo když skončí krásná pohádka a my bychom chtěli pohádku další. Napadá Ještě vás jiné štěstí, které mizí?
Teď si vzpomeňte na to dnešní vyprávění z Bible. Žena u studny nepochopila, kdo před ní stojí. Myslela si, že jí tento muž umí dát jen tu vodu obyčejnou, po které je brzo zase žízeň. Bůh ale poslal svého syna Ježíše na tento svět proto, aby lidé poznali, že jenom on umí utišit jejich žízeň po nikdy nekončící radosti.
Kdo uzavře přátelství s Ježíšem a kdo ho nechá, aby mu v životě radil, ten dostává to, co jiní nemají. Osvěžuje svou duši čerstvou vodou, kterou sice nevidíme, ale která přichází přímo od Boha. Díky ní naše duše roste, stává se krásnější a umí stále více a více milovat Boha. Proto tě prosíme, Ježíši, takovou vodu nám dávej, stále víc a víc!
Úkol: zalít květiny nebo nabídnout někomu z rodiny čerstvou vodu

verze pro děti v pdf

obrazek3.post

pro dospělé

V evangeliích se stává zřídka, že by Ježíš druhé o něco prosil. Většinou tomu bylo spíše naopak. Zde se ale Ježíš obrací na ženu s prosbou o podání vody. Zajímavé je že jí také usměrňuje, jak by na tuto žádost měla správně reagovat. Měla by tuto službu naopak žádat od něho. Připomnělo mi to reakci Jana Křtitel u Jordánu. Při Ježíšově prosbě o křest ho on žádal od Ježíše. Kdyby tedy Samařanka odpověděla takto předpisově, nejspíš by ji Pán řekl podobně jako tenkrát Janovi: „Nech tak nyní, je třeba, abychom splnili Boží vůli.”
V čem se má v tomto případě splnit Boží vůle? Jednoduše v tom, aby člověk stále od něj jen něco nedostával, aby stále nebyl jen pasivním příjemcem dobra. Lidská velikost spočívá v tom, že může něco nabídnout svému Tvůrci. Ovšem ne jako otrok, který je vázán nějakou povinností. Ježíš nám dnes dává najevo, že si jeho Otce přeje, aby mu člověk byl více partnerem než služebníkem, více přítelem než podřízeným tvorem.
Na to, co se tak rozvíjí v dialogu mezi Ježíšem a ono ženou, existuje mnoho výkladů. Za samotné jádro tohoto příběhu ale nepovažuji větu, kterou by vyslovil Ježíš, ale ona žena. „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň.” Naše partnerství, nebo lépe přátelství s Bohem stojí na vzbuzování touhy nechat se jím napájet. Tedy hledat u něj své naplnění. A pozor! Je to až k neuvěření, ale právě takto my paradoxně tišíme zároveň Boží žízeň po nás. „Dej mi napít! Dej mi napít sebe!” To je naléhavá a nečekaná Boží prosba k nám. „Cože, ty Bůh a Pán všech věku, žádáš o napití mě?”

verze pro dospělé v pdf

Kde jsme?

pozvánky

Statistika